Sulawesi – Můj milý deníčku

Expedice Sulawesi – duben 2006

I. Můj milý deníčku :

Sobota 15.4.2006 – sice jsem čekal, že Tom nejprve zavolá, že už vyjíždí aby mě naložil, a já budu mít ještě dost času na to zkontrolovat výbavu… Ale najednou zvonek a dole u baráku už stálo připravené auto. No nic. Stejně už bych svým nevímkolikátým přepočítáváním nic nezachránil… A tak v 11:00 začala moje 1. velká výprava za potápěním. A hned do Indonésie.
Informace o ubytování sice nebyly zrovna vyčerpávající, ale nakonec – ubytování a strava nám přislíbeny byly.
Předběžně jsme tušili, že: – přístřeší máme někde pouhých cca 10 km severně od Manada… ale zato s příslibem pěkného potápění.

Ještě v Ústí byl základ doplněn o Jaromíra a samotného vedoucího této významné polární výpravy – Davida. Tímto bylo slibně završeno zahájení výpravy.
V Praze mě malinko zarazilo, že nás auto vyložilo na opačném konci letiště a trochu jsme se museli „proběhnout“…  Nepředznamenávalo to něco? Nu což! Pokochali jsme se projížďkou s nákupními vozíky plnými zavazadel přes celé letiště. Ostatně času bylo dost a já zde nebyl někdy od roku 1989? Dokonce se nám ještě na korzu podařilo spojit s Jihlavskou frakcí výpravy – Dokim, Ivošem a Lubošem, která si ovšem po příletu do Indonésie odskočí na týden na loď na Bali.
Ale abych to bral po pořádku. V baru jsme ještě trošku poladili letovou formu, ale opravdu jen trošku, vždyť ten gin s tonikem podle cen snad míchali se zlatem v platinových shakerech.

Odbavení, krátký přelet do Amsterodamu, to vše proběhlo celkem v pořádku. „Za dobu mé služby v letadle se nic nestalo.“ (Naposledy jsem cestoval letecky před 20 lety… – do SSSR. Létání se ale vlastně ani moc nezměnilo!

Amsterodamské letiště mě překvapilo svou zamotaností, rozlehlostí a množstvím lidí. Ještě polévku a drink a ve 21:00 jsme se odlepili v 747 od země. Otlačeniny kolen a pozadí i přes velikost Boenigu 747 jsem cítil až do čtvrtka. Holt nejsem zvyklý dlouho sedět… Ale to se osedí….
Mezipřistání v Kuala Lumpur. V podstatě nechápu proč jsme nemohli ten zbytek doletět na jeden zátah. My jsme nepotřebovali vystupovat! Tedy krom Jaromíra, který se v letištní hale, poté co se povozil na jezdícím chodníku, ubytoval v malé skleněné kukani s digestoří. No jo – kuřák. Pohled pro bohy.

Z letadla vypadá Kuala Lumpur na velmi slibně se rozvíjející se oblast. Je vidět hodně rozestavěných čtvrtí rodinných domů, komunikací, dálnic, továren. Všechno je to ale v neuvěřitelném množství a plochách. Na letišti funguje i veřejný internet. Ale zřejmě provozují najednou 50 počítačů přes 1 starý telefonní modem! Úchvatná rychlost připojení. Ani na mail jsem se nedokázal připojit… Hned vedle letiště je závodní dráha F1 Sepang.

Přelet do Jakarty už pak trval opravdu jen chvilku. Teprve tady se poprvé setkáváme s teplem . A zmatkem. A křikem. Místní se o nás perou. No jo no! JOGURTI z ciziny!!! Kdopak jim nejvíc provětrá peněženky?
V Jakartě jsme se rozdělili – Doki a spol. vyrazili směr Bali. Tedy – až po vzrušujícím přejezdu na místní letiště vzdáleném asi 2 km. Na tomto letišti po nás chtěli zaplatit letištní taxu. Podsaď v pořádku. Ale, že to chtěli v místní měně – v rupiích – nás mírně dostalo. No – nevyměnili jsme si doma, no nevyměnili! Ale měli, měli jsme, měli! – I tento drobný problém zdoláváme. A pak už jen nasednout do 737 – pravda, osazené pouze dětskými sedačkami, a hurá do Manada. Jsme příjemně překvapení, ( ne že by to tak nebylo domluveno ) tam na nás už čekali… Byli jsme všichni 4 i s bagy nastrkáni do 2 minidodávek (nezapomeňme na oba řidiče a jejich věrné pomocníky, oba sedící v první linii) a profrčeli jsme skrzevá noční Manado až do hotelu. Jediné v Manadu, čeho se nebylo možné nevšimnout, byly obrovské nasvětlené kříže na ulicích a menší na domech a všudypřítomné nápisy Selamat Paska. Inu – velikonoce zavítali i sem. (a že Tomáš odmítá jezdit v době velikonoc…) Rychle se ubytovat, napít, sníst nějakou tu čabajku a do hajan. Někteří (Tomík) si dali více – a litovali, a dělali rychlejší „pochůzky“! Ráno po snídani, v ošklivých 7:00, odjezd lodí na ostrov Bunaken. A to jsme původně doufali, že se tam snad alespoň jednou zajedeme potápět, vždyť je to rezervace a zajet tam byl náš tajný cíl. „Vždyť my budeme bydlet přímo na Bunakenu! To je senzace!“
Teda „loď“ je poněkud silný výraz pro zastřešenou pramici se 2 závěsnými motory!
Mimochodem – zpráva pro závisláky na mobilech: Uživatelé sítě Vodafon si v Indonésii opravdu odpočinou. Horší je to opačně. Když někdo z Vodafonu pošle SMS na telefon jiného operátora, tak tato umí uživatele povzbudit svým zájmem o přečtení i 60x.
Od začátku mě kluci ubezpečovali, že nejčastějším námětem hovoru bude, pro mne nováčka nezvykle, tuhost a kvalita stolice. Kam jsem se to a s kým vydal? Ale nakonec to nebylo zase tak hrozné. Ono o holkách se přeci jen nedá mluvit pořád! Anebo jo?

Za celý průběh „Polární výpravy“ musím pochválit a poděkovat Davovi, že nás, hovořící především všemi jinými exotickými jazyky než anglicky a francouzsky, tedy mne a Jaromíra, nenechal, jak ovšem předem vyhrožoval, na holičkách a jakožto „delegát cestovky „Dave & co.“ nezklamal důvěru svých věrných pacošů a pěkně jim vše nachystal a promptně řešil problémy celé výpravy až do samého konce. A to čestně a rychle. Např. stále nepřicházející platbu za ubytování. A to už začínala být Ernie, šéfka dajvka, poněkud nervózní… Vypadalo to, že má opravdový strach o to, jestli nás může počítat mezi platící diváky. Tento problém se vyřešil tuším někdy těsně ke konci prvního týdne po telefonických hovorech Dava se svou chotí.
Ubytování proběhlo velmi lehce, svižně a už odpoledne jsme se vydali na první ponor. Nebudu nic zastírat. Z tohohle ponoru si nepamatuji vůbec nic! Jen ty hrozně kýčovité barevné fleky a že tam byly ryby!!! Kdybych neměl možnost se podívat do svého počítače a do potápěčského deníčku, nemohl bych říct, že jsem tam vůbec byl!!!
V úterý mezi ponorem a večeří jsem se vydal na malý průzkum do buše. Tedy na malou procházku za vesnici podél pobřeží po betonové cestě. Cesta byla místy asi ještě původní – koloniální – soudě podle stavu. Ale to asi dělá podnebí. Podle průzkumu přes internet jsme to odhadovali tak na 2-3 Dive centra na ostrově. Z mého malého průzkumu bych to teď opravil na 20-30. Příroda byla fantastická. Palmy, banány, citrusy,… V jednu chvíli bylo slyšet cosi jako veřejná produkce karaoke nebo Superstar, která se chvílemi měnila na aukci na dobytčím trhu. Nejblíže pravdě asi byla škola z Manada přes rádio, kdy učitel huláká na své žáky z kontinentu a žáky úkoluje přes vysílačku a veřejný rozhlas.

Po večeři jsme šli s naším Divemasterem Dionem k němu do jeho soukromého baru. Asi jsme měli na místní poměry až překvapivě nezvykle velkou žízeň – naše 4 zlikvidovala roční zásoby vesnice tvrdšího pití pro celou vesnici během asi 3 hodin. A ty divný cizinci (rozuměj my češi) očividně nemají dost… Pravda, Jaromír ráno nešel na ponor, ale to mohlo být z jiných důvodů…   (ostatně je to chlapík od fochu). Takže snad nevhodná kombinace piva – 650ml/láhev piva Bitang = pivo Plzeňského typu a tvrdého, anebo ranní syndrom kartáčku na zuby… 🙂 Jinak to bylo zajímavé posezení. Trochu zarážející byl neutuchající tok přicházejících lidí. Chodili se snad kouknout na nové bílé exoty za středu Evropy? Ne. Oni si sem chodili jen zatelefonovat! No – pili jste už někdy někdo na poště? Bohužel najednou vypadnul na ostrově generátor a vesnice se ponořila do tmy. Tedy jen do okamžiku, než David rozsvítil svou novou diodovou podvodní šajnovačku. Svítilo to víc než předtím celá vesnice.
Naši chatičku začali pravidelně obléhat místní prodavačky triček a cetek = T-Shirt Baby. První neodolal náporu domorodců (-kyň) Tomík a bohužel si domorodci zapamatovali jeho jméno… (páč si hned koupil tričko) A od té doby, kdykoli ho uviděli, volali: „Tomas, Buy…“

Středa , tradiční snídaně: palačinky, kolečka ananasu, marmelády, Nutela, tousty a čaj. K obědu rýže, ryba a směs ananasu, jablek, brambor a mrkve. Večer jsme strávili ve společnosti slivovičky s Colou. Dnes se bohužel přidaly u naší chatky č. 1 ke zpříjemnění večera i místní služební telefony a to v době kdy jsme už chtěli ulehnout a tak jsme se rozhodli hned ráno s Tomíkem začít remcat. On navíc kompresor ráno v 6:00 u hlavy fakt taky nebyl nejlepší. Z toho plyne, že chatka č. 1 je sice nejblíže Office, ale také hned vedle skladu potápěčských cajků, normální kanceláře ale i kompresoru…
O našem výletě na „poštu“ jsme nesměli v Divku mluvit, ale stejně asi o našem pití věděli všichni. šuškali si něco o „Drunken Czech“. Kdopak jim to asi řekl? A proč zrovna Drunken – no to si vyprošuju. Takhle málo alkoholu zvládá za večer jeden každý normální evropan. A to bez ztráty kytičky… Oni totiž zde skoro domácí Holanďáci cumlají celý večer jedno pivo…

Ve čtvrtek ráno v 6:00 budíček – tedy kompresor a k tomu vůně benzínu. Tomík opravdu nevydržel a už v poledne jsme po krátkém a úspěšném jednání změnili bydliště. Z č. 1 jsme se přemístili do č. 7 – hned vedle Dava s Jaromírem. Snad nás v noci nebude rušit malý bludný Holanďan (bezprizorní asi roční dítě mladých Holanďanů). Změna chatky má i tu výhodu, že k nám mají dál tričkařky.
Barmanka se po 2. ponoru snažila zjistit čím jsme to ředili její Colu – no – a už úspěšně vyslovuje slovo „Slivovice“. Trochu se po ochutnávce vyděsila, když uslyšela, že konkrétně tento Czech National Drink má 45%. Vzápětí jsme byli pozváni na produkci místní folklorní muziky. I když zpočátku jsme si mysleli, že jsme pozváni na něco jako místní ekvivalent našich Kabátů nebo tak něco. Prostě někam, kde se baví místní omladina.
V poledne – již tradičě ryba a rýže, ale s vařenými banány ve slupce a s omáčkou. Chutnaly výborně – asi jako lilky, vlastě, zatím mi zde chutná vše. V baru/jídelně neustále hlučí Gekoni a večer se k tomu spustí rota Cikád – nebyl ten kompresor lepší?

Cestou na ponor trochu sprchlo, ale bylo to jen chvilkové.

Po večeři jsme vyrazili na produkci místní muziky. Koncert probíhá v rodinném kruhu – tedy na verandě jednoho z domorodců. Jedná se vlastně o dechový ansámbl ne nepodobný svým zvukem u nás známému orchestrionu. Sbor se skládá asi z 25 hudebníků a jednoho malého děcka, z nichž se svým zvukem a rytmem vymykali jen bubeník, příčná flétna a kapelník, který „tvořil“ melodii na saxofon. Zbytek tělesa vlastně hrál pořád stejně na doma vyrobené žesťové nástroje. Ale občas jsme poznali známé melodie i my, normální posluchači popu. Např.: La Paloma, Červený šátečku, kolem se toč,…. Koncert se absolvuje s povinnou konzumací. Dostali jsme přeslazený čaj a pudink z kokosu, což je na pohled divná šedivá hmota. Po produkci jsme skončili opět „na poště“. Získat licenci na prodej alkoholu na Bunaken je prý těžké a drahé. Proto je tedy v Divkách k dostání jen pivo! Ale náš Divemaster má Filipa = tedy – umí v tom chodit. Je kamarád s policejní pořádkovou hlídkou. Ví, že je třeba jí dobře pohostit a je pak klid. Ostatně, když jsme přišli, právě se potácela se pryč. No – a k tomu když máte známého prodejce v Manadu… tak to vypadá, že Jamajského rumu bude až do konce zájezdu dostatek. Tentokrát jsme pití kombinovali s výukou češtiny. (žví-žá-tko, bacha vole, sladké sny, chci pr… ) Ale místní nejsou taky hloupí a pochopili, že ne všechno musí být tak…

Pátek . S novou chatičkou jsme se tak sžili (nebo, že by nám chyběl kompresor?), že už s Tomem vstáváme ke snídani taky na poslední chvíli . Ani jsem si nestihl jít zaplavat. Nad ránem bylo slyšet muslimské kázání. Na ostrově jsou muslimové a křesťané 50/50.

Z hostů tady mimo naší 4ku zůstali už jen mladí holanďáci se svým bludným Enzem. Děcko, které se právě naučilo chodit a které bez dozoru bloudí mezi chatkami. Však oni jim ho místní vždycky přivedou! 23 hodin jeho rodiče neví a očividně ani nechce vědět co a kde dělá jejich potomek. Dokonce ani místním se to nelíbí…
Bohužel po „O“ přiběhl slušný deštík a tak jsme zrušili svou účast na odpoledním ponoru a odpočíváme. Na vyplnění času jsme si zahráli karty (7). Ale myslím, že je to pro kluky se mnou fuška. Až doteď si mysleli, že je v kartách už nemůže nic překvapit. Chudák David. Hrál jsem vůbec s ním? (nebo žeby ne?). Rozhodně jsem přinesl do hry prvek neočekávaného a nikdo si nemohl být jistý až do posledního štichu! Náhrada za mě nebyla.

Po dešti – těsně před 17 hodinou – jsme vyrazili na procházku po ostrově.
Barmance David půjčil CD player s Kabátama, Pulp Fiction a Chinaski. Kimi hlavou pohupovala do rytmu a občas si i zpívala. Vypadá to, že Kabáti by tady se svou produkcí prošli.

Sobota : Pošmourné ráno, ale potápět se jdeme. Je teplo, dusno, pod mrakem. Na ponor jdou s námi 2 holanďani (jeden se sqělým účesem). K obědu poprvé není ryba. Asi dnes neulovili. Byly kuřecí kousky na špejlích s hnědou domácí sladkou omáčkou, opečené brambory a zelí s mrkví jako příloha. Tedy rýže byla v jedné nádobě taky. Takže nám vlastně nic nechybělo.

Ve 14:00 jdeme zase „na to“. Dnes to bude asi Lekuan II. Místní jsou už na nás připraveni, tzn., že lahve a naše výbava jsou už zase připravené na lodi. Velmi rychle se šíří česko-indonéský slovník. Každou chvíli slyšíme „bacha vole“ (HATI HATI) nebo „anebotak“. Že jsme byli „jen“ za rohem, vrátili jsme se coby dup (ve 4 hodiny odpoledne). A tak se šlo shánět kuřivo pro Jaromíra do přilehlé osady. Už měl strach z blížícího se konce kartónu kuřiva. Hned u prvního zdánlivě zavřeného kiosku bylo nakoupeno. Krabička Marlborek vyšla na 32 Kč. A když už jsme byli ve vsi, tož jsme si ji celou proběhli. Viděli jsme aj tú mešitů ze které ráno vyvolává moazin. Vesnice je vizuálně rozdělená na křesťanskou a muslimskou část. Dělítkem je vlastně jen brána oddělující obydlí obou komunit. Lidi stejně pendlují sem tam brána nebrána.
Pozor, poprvé jsme opravdu byli „ochuzeni“ i u večeře o rybu! Dostali jsme opečené kuřecí kousky a hranolky. A našla se i tatarka!!! Ryba nebyla zastoupená ani coby zákusek.
Po večeři a kartách jsme znovu prověřovali kvalitu Jamajského rumu a při té příležitosti nám bylo nabídnuto barbecue s prasátkem. Na Bunakenu jsme prý první větší česká potapěčská výprava. Tedy rozuměj „ne první češi“, ale ale grupa na delší pobyt.

Neděle . Trochu mě začalo bolet pravé ucho. Asi je to nakažlivé, protože s tím začal už v pátek David. Ten už to teď má prý v obou…

U snídaně oslovil David majitelku Ernie (vietnamka?) jestli nebude trochu více jasno… V podstatě nám ale pogratulovala k velmi pěkné dovolené v tomto ročním období… (jako, že prší minimálně a ponory jsou pěkné) Tak jsme si před ní vzájemně poblahopřáli. Ale perfektně se cítíme opravdu. Není pařák. Sezóna dovolených a potápěčů je od června až do konce roku. Podle množství potápěčských středisek se dá soudit na sezónní Václavák pod vodou!!!
Po včerejších pivech a rumech s námi ráno asi zase nepůjde Jaromír. Ověřil si svou teorii a opravdu mu to kombinování nedělá dobře na pleť. Dnes v noci do Manada přijede druhá část naší výpravy – Kotlík´s Band, která byla týden na Bali na lodi. Opékání prasátka bylo potvrzeno.
K obědu zase ryba s rýží. Zdánlivě nadáváme, ale většinou se nám dělají boule za ušima a z hubnutí tedy asi zase nebude nic! Teď to byl tuňák a kousek vaječné omelety se zeleninou a banány v hnědé omáčce. Počasí je pořád stejné. Slunce nevylézá, ale je příjemně. Sice se neopálíme, ale kvůli tomu jsme sem přeci nejeli. Po dnešku budeme mít za sebou 11 ponorů a je jasné, že nestihneme celý paket. Leda bychom přeřadili z pohodového tempa na štress. Ale přece si to nezkazíme! Vše je zatím TIP-TOP a ty 2-3 ponory čert vem.
Během polední pauzy přišla Davidovi SMS z neznámého čísla a nepodepsaná: Jsme tady. Jak se k vám dostaneme? Hmm. Pravděpodobně – Ne! Určitě do Manada přicestoval Kotlík´s Band! Po návratu z odpoledního ponoru jsme je už našli ubytované a připravené na další dobrodružství. Až večer se sdělují vzájemně dojmy. Např.:

  • jak bezvadný je ponor na vrak, který tam není, jak dobře se spí, když motory na lodi jedou celou noc (aby kapitán nemusel platit přístav),
  • anebo jak obrovského Napoleona či murénu viděli na jiném vraku…
  • anebo jen jak může vypadat prostý první – vyvažovací ponor při kterém jde téměř o holé životy, neboť proud byl obrovský…

Jak nezáživné a fádní jsme to tady na Bunakenu museli mít my! Jen samý příjemný potápění, bohatý podvodní život,… prostě nic extra! Snad jediné smítko výpravy: Včera večer kluci uzavřeli sázku (o 2 piva Bitang) kdo první z K´ Bandu se zeptá na úroveň ubytování a začne remcat kdože je jak a za kolik ubytovanej… Zeptal se Pepino. Vyhrálo tedy osazenstvo naší chatky. škoda, že pivo nesmím. Ale Tomíkovi výhru přeju. Hloupá otázka, která je na takovéhle dovolené vyloženě nemístná a kde rozdíl v ubytování se dá poznat pouze podle stáří chatky, neboť úroveň poskytovaných služeb rozdíly stírá. Původně jsem si myslel, že sázka vznikla jen pro pobavení… Smutné je, že ne. K večeři byla velká a hlavně výborná ryba. Trochu vzrušení mezi personál vznesl Pepino, který nejí ryby. Jeho požadavek byl pochopen a z Pepina se náhle stal vegetarián !!! Po véče jsme se vypravili tentokráte už ve velké skupině na poštu a Dion teď už musel pochopit, že „slušně“ pijí asi všichni češi. Teď se opravdu vypili i železné zásoby a lékárničky z celé vesnice. Výsledkem ovšem je, že se teď už na Bunakenu ví jak chutná Jamajský rum s Colou a Limetkou a hlavně – umí to už i pít.

Pondělí – Co se počasí týče, trochu sprchlo – ale za deště se nepotápí jen zbabělec. V poledne – tradice je tradice – rýže + ryba. Po odpoledním ponoru jsme dokonce dostali od šéfové donuts sypané čokoládovou rýží. A k večeři objednané prasátko (pečené v jámě). Pravda, mohlo tam pobýt trochu déle, ale ryba a rýže – a my už jsme chtěli své. Pokračovalo se zábavou s kompletní osádkou domorodců – šéfová Ernie, Dion, Jimi, Piti (budoucí DM), Kimi – servírka, Master Boat, obě naše party, holanďáci, šéf Dajvka z Manada psi a kytara a Jamajský rum s Colou. Nálada byla výborná. Ale i pití nakonec došlo…
Úterý – Noc jsem měl díky pravému oušku trošku nechtěně vzrušující, ale asi jsem na tom nebyl nejhůř ze všech… Holt, kdo nekape do uší, neví co znamená potápění. Trochu více vzrušení si asi po dnech půstu zažil k ránu Jaromír. Tedy alespoň podle toho co nám David povyprávěl. Tedy něco o příliš dlouhé cestě k toaletnímu papíru a tak něco… No a tím bylo jasně vyřčeno kdo asi nepůjde na ranní ponor. (ouško a žaludek) A tak jsme s Jaromírem podnikli podrobnější výzkum osady v dopoledních prosluněných hodinách. Trošku jsme si ty ulice prošli konečně také za světla a viděli (snad) skutečný život místních. (kdo by tady v tuhle ranní dobu čekal turistu?) Dokonce i dítka ve školních uniformách jsme spatřili a pár škebliček na břehu sebrali. Ale na odpolední ponor za stále žhnoucího slunce už jdeme! Přeci jen je to pěkně nasvícené, když ten prevít nahoře smaží.
Kvůli svým ouškům jsme Tom, David a já a kvůli prdelním svalům Jaromír vypustili středeční ranní ponor a vydali se na cestu do neprozkoumaného vnitrozemí po betonových cestách a necestách. Jak si tak jdeme, zjišťujeme, že je docela teplo – tedy vlastně až hic. Někteří členové polární výpravy melou (asi z horka) cosi o repelentech… Předsunutá část výpravy (v podání mé maličkosti) dále zjišťuje, že na ostrově jsou vesnice vlastně 2. Výprava si dala za druhotný cíl najít v některém ze sousedních Divek jinou předpokládanou českou výpravu. Bohužel občasné volání do krajiny: „A Karel Gott ještě žije?“ se míjí účinkem.

Dave má na odhánění tričkařek nové 3 zbraně.

  • Buďto jim odpovídá: „Tomorow, Later, Mayby,….“(dramatická pauza) a rozhodné „NO!!!“
  • nebo přináší z chatky tričko svoje, české, také s nápisy, a začíná ho prodávat. Myslím, že ani jeden z těchto přístupů k prodeji zde ještě není znám a budou tomu tady odteď říkat Česká škola byznysu. (No – holt dobrý byznysmen se nezapře.) Ostatně Davidovi nápisy na našich expedičních tričkách natolik uchvátili Ernie – šéfovou, že se domlouvala o odprodeji autorských práv od Davida.
  • Třetím a nejdrtivějším způsobem boje s prodavačkami T-shirt je prosté zvolání: „Thomas Buy.“ A jestli se doteď holky nechápavě usmívaly, okamžitě se zvedají a přesunují se k Tomíkovi. Vždyť nakonec tam určitě některá z nich uspěje…

Holky neprodávají jen trička, jak by si čtenář mohl myslet, ale také pantofle a korále. S jejich prodejem má každý své zkušenosti. Např. někdo si koupil 1x korále za 5 euro (toto štěstí má David = asi z vděčnosti za úspěšné odhánění a nezakoupená trička), někdo má za 10 euro 5 korálů vč. malých na ruce, někdo získá korále prostým sebráním ze země (Tomík) po zrychleném ústupu děvčat poté co byly přistiženy personálem mezi chatkami (kam mají očividně zakázaný vstup aby neotravovaly turisty)
Ve čtvrtek jsme si dali, pro nás opakovaný ponor, na Molas wreck. Teď jsem si ho konečně užil. Nejen že jsem měl dobře závaží, ale už jsem byl vícekrát v této hloubce a tak jsem věděl co mě čeká. Dokonce bych s klidem mohl říct, že jsem byl na vracích dvou. Ale nebyla by to pravda.
V pátek jsme tam s Tomem (D. a J. začali pomalinku balit) šoupli poslední ponor. Sice jsme věděli, že je po větším dešti, ale prostě nám to nedalo a šli jsme si zarelaxovat. Nakonec jsme si udělali téměř sólo ponor. Tedy, než jsme se rozkoukali, zbyli jsme na hladině jen Tomík, já a Dion. Po obědě, tedy cca ve 3 hodiny, jsme se nalodili na závěrečnou plavbu – zpět do Manada. Teoreticky se dalo jet i mnohem později, ale na mou (?) žádost a chuť uvidět i místní větší město, blízko kterého jsme navíc byli celých 14 dní, se odjezd malinko posunul. A jsem vlastně moc rád. I když toho času po příjezdu do hotelu v Manadu nebylo zrovna moc. Nakonec do města vyrazili všichni. Do dvou taxi (zde běžná malinká dodávka Suzuki) nás naskákalo 11 + Dion, Jimi a Piti (a nezapomeňme na řidiče a jejich věrné druhy). David by navíc mohl vyprávět jaké to je jet Velkou Pardubickou na zhruba stejné trati a při stejné rychlosti. Seděl/stál v podřepu celou cestu a já na jeho místě bych z auta radši vypadl a přesunul se jinak… Ale přežili jsme a mohli si projít na přelomu dne a noci tržnici a posedět pak (zase taxi) v opravdové místní restaurace. Během večeře jsme se mohli kochat zblízka těmi rybkami, které jsme běžně potkávali na svých ponorech. Smutnější a trapná byla potom část s placením, kdy někteří nesouhlasili s hromadným placením i za naše Divemastery – a to se nejednalo o žádnou hrozivou částku (jen aby nezaplatil víc než snědl on sám). Kapitolou sama pro sebe byl zážitek na toaletách. Tady poprvé jsme se setkali s velko… něco a slabší hygienou. I takový je život, ale rozhodně nic špatného. Jen trochu nezvyklé. Odtud jsme se přesunuli do moderního nákupního centra. Dokonce jsme si tam dali výbornou kávu. Ale hlavně jsme si chtěli někde vyměnit pár drobných na letištní taxy. No, a to nám nějak nešlo. Když už nás náhodou automat vyzval k zadání PINu tak nám stejně sdělil, že zadaná banka je v těchto krajích neznámá a že si své karty můžeme … někam. Master neMaster, nebo Maestro,… Prostě to byly karty z bank, které místní neznali. A banky už měli bohužel zavřeno. Smutné. I vydali jsme se nakonec ve 4 zpět do hotelu. Zbývající část se šla podívat s Dionem, Jimim a Pitim na Diskotéku. Teda – Doki říkal něco o tom, že to byl regulérní BORDEL s asi 100 děvčat. Mamá jim tam něco poslala a chlapci se bavili zpěvem a tancem… Během vyprávění o tom, že jsou potápěči a ti, že si takhle pod vodou říkají, že je vše O.K. se slečna naštvaně zvedla a nepochopitelně rozhodně vyrazila: NE, se všema najednou to dělat nebudu!!! Za zmínku snad stojí už jen to (říkali kluci), že kdosi k ránu dokonce zpíval se zpěvačkou na pódiu…
Ranní snídaně a odjezd na letiště části výpravy (Kotlík´s Band se vracel ještě na Bali) proběhly vcelku normálně a za zmínku stojí snad jen mezinárodní letiště v Jakartě, kde Doki, Ivoš a Luboš museli připlácet cca 60 euro za nadváhu. A to si Ivoš ještě odlehčil Bag tím, že si svůj žaket navlékl na sebe jako příruční zavazadlo. No vypadal úchvatně. Vůbec proces odbavení byl zážitek! I my jsme nakonec museli sdružit zavazadla. Ale u nás to prošlo. Váha jim ukazovala bez bagáže +2 Kg a když jsme tam dali zavazadla nás 4 – tak to mělo cca 89 Kg. Tedy teoreticky bychom měli připlácet za 7 Kg. Ale matematika v našem případě naštěstí říkala indonésky něco jiného.

Ještě před odletem si kluci domů posílali objednávky na dobrý oběd.
Tu svíčková, tu knedlo vepřo,…. Já jsem si neobjednával nic a už po jídle v letadle zpět jsem si říkal, jak dobře jsem učinil, neb nedobře se mi začalo dělati po konzumaci pokrmů společnosti KLM (umělotina a chemie).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..